Žít srdcem

Je jedno kolik mi je let, můžu být mladý nebo starý a je jedno kdy to uchopím. Důležité je, že se tak stane. Co? 

Uvědomění, že já sám jsem pro sebe ten nejdůležitější, protože nikdo za mne nemůže nic v mém životě změnit. Je jen mé rozhodnutí, co se svým životem udělám. Pokud žiji vnějším světem a vidím, kam se spotřební společnost ubírá, je to k pláči a beznadějnému zoufalství typu: Copak to ti lidé necítí? 

Co je to za kvalitu života, honit se pouze za majetkem a nevědět, že v rozhodný okamžik svého života si stejně s sebou nic z to nevezmu? Nechť si každý dělá co chce a pokud ho způsob honění se s klapkami na očích uspokojuje, nic proti tomu, ale potom se naskýtá otázka: K čemu ten život vlastně je? Zvláště pak, když se domnívám, že je jen jeden. 

Dobře, děti - pokračovatelé rodu, ale co já? Co po mně zbude vyjma nich, až tu nebudu? Budu jen milou vzpomínkou v srdcích lidí, co mne znali? S jakým pocitem budu odcházet z tohoto světa? Mám čistý stůl, aby vzpomínka na mne mohla být zářivá? Mám odpuštěno vše všem a odpustili mi ostatní, pokud jsem jim vědomě či nevědomě ublížil? Mám odpuštěno sám sobě? Žil jsem celý život v radosti z života jako takového? V uspokojení, z dobře vykonané práce, z pomoci a užitečnosti pro své okolí, ale také především pro sebe? K čemu mi posloužilo mé zrození v tomto životě a posunul jsem se ve svém vývoji někam k pochopení kvality života? 

Pokud ano, pak vím, že v dalším pokračování své jsoucnosti jsem si připravil lepší podmínky pro své bytí, než v tomto životě tady a teď.

Nebo cítím vyhoření? Co začít hned? Ještě stihnu pochopit kdo jsem ve své podstatě a otevřít své srdce tak, aby mohla ke mně promlouvat moje duše? Nekřičí, jako vnější svět a je ke mně vlídná, neboť ví, co mi udělá největší radost v mém uspokojení potřeb mého ducha, potažmo i fyzického těla. 

Má to celé jen jeden háček. Slyším tu tichou zprávu své duše? Nebo domněnky z mého mozku podložené zkušenostmi bloků a programů mi brání, abych poslechl a něco zásadního ve svém životě změnil? Mohou být i podloženy zkušenostmi mých předků. Mám dostatek odvahy risknout změnu? Co nejhoršího se může stát, když to udělám a vyjdu ze své komfortní zóny? Co je to za zónu, jsem v ní šťastný, nebo mě spoutává strach z něčeho nového a stereotyp? 

Ještě nikdy nikdo nevytvořil nic světoborného ze svého strachu. Stačí se podívat kolem. Tak co, půjdu do změn, které mi nabízí něco nového a já přijmu tu výzvu? 

A tak mám šanci se naučit: Mít se kvalitně rád!

Potřebujete pomoct a vhodnými otázkami si sami přijít na to kdo jste? Pak mě můžete kontaktovat.

Jana Sedlmajerová